Byl jsem v šoku.

„Kde se ten štít tady vzal?“ ptal jsem se sám sebe: „Kdo jej vyrobil? A jak někdo zařídil tu výměnu?“

Nevěřil jsem vlastním očím. Nevěděl jsem, kdo mi tohle může vysvětlit.

Vrátil jsem se domů.

V obýváku seděl ten chlap, co opravoval a vyráběl nábytek a tiše se uculoval. V tu chvíli mi svitlo. Ten štít je jeho dílo.

Ale jak zařídil to předělání štítů?

„Kde jsi sehnal ty lidi na výměnu štítů?“ opáčil jsem, aniž bych se ho ptal na štít samotný.

„Když jsme ještě bývali pod mostem,“ odpověděl mi: „tak tam k nám jezdili tihle chlapy, když pod ním museli opravovat městské osvětlení. Místní obecní policajti nám nevěřili, mysleli si, že tam pácháme nějaké nekalosti, či co, tak chtěli, aby tam na nás i v noci viděli přes ty jejich pátračky,“ a myslel tím jistě bezpečnostní kamery města.

„Ale oni byli dost fajn, občas nám i přivezli něco k jídlu, docela nám pomáhali. Díky tomu jsme s nima kamarádili. Tak jsem je poprosil i tentokrát o pomoc a vysvětlil jsem jim, co bych potřeboval. No a tak přijeli a udělali mi to.“

„Díky,“ pokýval jsem hlavou.

Uběhly další dva dny, když se mi na stole rozezvučel mobil příchozím hovorem.

„Ano?“ řekl jsem do něj, když jsem hovor přijal.

„Vezeme k vám zvířata, ozval se tichý chlapský hlas: Jsme na okraji vašeho města, ale nevíme přesně kam máme jet dál.“

Nezačal jsem je navádět k mému domu, ale vysvětlil jsem, kde najdou nejbližší parkoviště a řekl, ať tam na mě počkají, že jim přijedu naproti.

Slyšela ten hovor a zeptala se mě, zda může jet se mnou.

„Klidně, chceš li,“ odpověděl jsem jí a tak, jsme sedli do auta a jeli spolu.

Když jsme přijeli na domluvené místo, hleděl jsem na kolonu malých aut.

Dva větší terénní vozy měly za sebou vleky