„Promiň…“ hlesl jsem, sotva jsem se zmohl na to slovo.

„To nic,“ smála se.

„Proč…?“ nedopověděl jsem v úžasu, ale ona se jen smála.

„Nechci ti ten župan zašpinit, míchám tu těsto, chci ti upéct poctivý domácí chleba. Byl by celý od mouky a mastnoty,“ odvětila mi s klidem.

„Chleba?“ zmohl jsem se pouze na otázku.

„Ano. A pak ještě uvařím kuřecí polévku, našla jsem tu v mražáku drůbeží maso a droby,“ hlásila mi klidně, jako by se nic nedělo a přitom se otočila ke mně, zcela beze studu, jako by byla oblečená, nebo, jako bych tu ani nebyl.

„Asi jsem ti zničila holítko,“ říkala mi nadšeným omluvným hlasem: „ale musela jsem ten prales ze sebe shodit,“ dořekla a prstem od mouky si ukazovala na hladce vyholený klín.

Hleděl jsem na ni s úžasem. Na její krásné a dokonale stavěné mladé tělo. Její ňadra se tyčila před hrudí, krásné, tvrdé bradavky zdobily jejich vrcholy. Boky a štíhlý pas dávaly tvarům jejího těla dokonalou siluetu, hladké, téměř rovné bříško zdůrazňovalo tělo, jako modelky.

Teď, když už na sobě neměla ten špinavý a potrhaný kabát, to ušmudlané tryko a ty potrhané kalhoty, vypadala, jako by omládla o dobrých třicet let.

„To nevadí,“ řekl jsem jí v klidu: „hlavně, že je ti dobře. A co to tvé oblečení?“

„Kabát můžu rovnou vyhodit, ten se v pračce úplně rozpadl. Triko skoro taky, je samá díra, když bych v něm vyšla ven na ulici, bylo by to, jako bych byla skoro nahá. A kalhoty? Ty se mi srazily, asi je už ani na sebe neobleču. Vlastně mi nezbylo nic na sebe.“

„Tak ti budu muset asi něco dát, ale je to mužské oblečení. Umíš šít na stroji?“ ptal jsem se jí.

„Umím, proč?“ zeptala se krátce.

„Mám v ložnici šicí stroj a v kumbále pod schody v regálu nějaké látky, co tu zbyly z doby, kdy to ještě byla zájezdní hospoda. Nejspíš to mělo být na ubrusy na stoly a na záclony je tam