Po mnoho tisíc let byla nahota, i sex párů, opěvována v písních, poezii a próze, popisována v erotických románech a dalších textech.

  Byla vyobrazována na obrazech a sochách, velmi slavných malířů a sochařů, ztvárňována na fotografiích věhlasných fotografů.

  Mnohdy tím byla veřejnost šokována, ale ne pohoršována, neboť to vše bylo považováno za umění.

  Teprve v posledních dvou stoletích se to vše začalo považovat nikoliv za umění, ale za pornografii. Myšlení lidí se změnilo. Už to vše není jako umění vnímáno.

  A to je velice špatné. Lidstvo už nemá k umění správný vztah, neumí hledat citlivost myšlenek, které k takovému umění kdysi jejich tvůrce vedlo. Lidé přestali vidět taková díla ze správného úhlu pohledu.

  Já osobně s takovým postojem nesouhlasím.

  Jsem tvůrce podobného umění, jsem básník, poeta a prozaik, jsem autor podobného románu, jsem ten, kdo tvoří a hledá svobodu ke své tvorbě.

  Chci psát svobodně, nebýt omezen tím, že lidé přestali umění tvořené psaným slovem vnímat a poznávat.

Ozvalo se tiché a nesmělé klepání na dveře.

„Dále“ zvolala Maeliana.

Dveře se otevřely pomalu, s jemným vrznutím a v nich se objevila ta, která laboratoř opouštěla tajně jednu nedávnou noc.

„Aliseo, kde se tu bereš?“ divila se Maeliana.

Alisea na ni hleděla smutným pohledem.

Maeliana se jí začala vyptávat co se děje, tak jí Alisea podrobně vysvětlovala, proč vlastně přišla.

„Takže… on si přeje dítě?“ zeptala se po tom vyprávění Maeliana tiše, když Alisea usedla na okraj chladného kovového stolu. Její oči se leskly zvláštní směsí rozpaků a odhodlání. „Ano,“ přikývla Alisea, „říkal mi, že je to něco, co už ani nedoufá prožít. Ale když o tom mluvil… cítila jsem, že je to pro něj víc než sen. Jsem do něj skutečně zamilovaná, proto bych mu ten jeho sen ráda splnila.“

Programátorka se k ní přiblížila a jemně ji vzala za ruku. „Pak uděláme všechno pro to, aby ten sen mohl být skutečností. Ale musím tě připravit — čekají tě změny. Budeš jiná, než jsi byla. A bude to vyžadovat, abys na chvíli spala.“

Alisea naklonila hlavu, zvědavá a klidná. „Budu to cítit?“

„Ne,“ usmála se Maeliana měkce. „Nebude to bolet. Jen na okamžik ztratíš vědomí. A až se probudíš, budeš mít v sobě to, co dosud chybělo. Dělohu, vaječníky… schopnost zplodit a nést život. A také mléčné žlázy, abys jednou mohla své dítě živit. Budeš schopná být matkou.“

V Aliseiných očích se zaleskl zvláštní třpyt. „Matkou…“ zopakovala tichounce, jako by to slovo zkoušela poprvé. „Až se probudím, budu mu schopná dát dítě?“

„Ano,“ přikývla Maeliana. „Ale až se probudíš, možná nebudeš všemu rozumět. Budu ti muset ukázat, co je v tobě nové. Budu ti to vysvětlovat krok za krokem. Ale věř mi, tvé tělo to dokáže.“

Alisea natáhla ruku a položila ji Maelianě na tvář. „Děkuju. Pro něj… a i pro sebe. Protože vím, že tím

Šli jsme spolu úzkými ulicemi města, ruku v ruce. Slunce hřálo a kamenné chodníky voněly létem. Larien kráčela vedle mě s lehkostí a jistotou, jako by jí patřily pohledy všech, kdo nás míjeli. Lidé se zastavovali, otáčeli za námi, někteří se usmívali, jiní jen zůstávali stát a sledovali, jak její dlouhé, pevné nohy vykračují zpod lehkých vlnících se šatů na nahém těle, které se při každém kroku rozevíraly, odhalujíc víc, než by kdo čekal.

Larien s vědomím jejich pohledů si rozepla i těch pár knoflíčků a nechala šaty viset z ramenou na tenkých ramínkách s vepředu naprosto odhaleným nahým tělem.

Pohledy sklouzávaly ze mne na ni – a tam se zdržely. Muži i ženy si prohlíželi její postavu, její sebevědomou chůzi, a Larien jejich pohledy přijímala s vědomím tiché provokace. Někdo jen tiše obdivně hvízdl, jiný se usmál, někdo si vyměnil krátký pohled se mnou – takový ten, ve kterém je obdiv i závist.

Larien mi šeptla: „Vidíš to? Jak se na nás dívají?“ a její ruka se na okamžik dotkla mého stehna. Věděl jsem, že ji to baví.

Cítil jsem na sobě zvědavé i obdivné pohledy mužů, ale i žen. Někteří muži si mezi sebou něco šeptali a jejich pohled jasně říkal: „Jak tenhle chlap sakra k takový holce přišel?“ A možná v tom nebyl jen obdiv, ale i špetka závisti.

Když jsme opustili poslední uličku a ocitli se na pěší cestě vedoucí k vodě, Larien se na mě usmála tím svým zvláštním způsobem — směs něhy a výzvy. Ruku v ruce jsme došli až k travnatému břehu rybníka. Odtud už nebylo kam spěchat. Sedli jsme si do stínu vrby a dívali se na hladinu, která se třpytila v odrazech slunce.

Larien si rozevřela lem svých šatů, až se látka shrnula stranou jejích boků. Nebyl to náhlý, prudký pohyb — spíš plynulé, vědomé gesto. Lidé na nedaleké cestě, kteří šli kolem, zpomalili krok. Dva mladí muži

"Úryvek z mé tvorby, kterou ještě neznáte."

Proto vám sem nyní vkládám pár ukázek z mé sbírky "ÚKLID V SRDCI I DUŠI", aby jste viděli, že i poezie může být náplní života člověka, jako jsem já.

Předmluva

Tahle kniha je zvláštním úklidem – nejen v papírech a šuplících, ale hlavně v mém srdci a v mé duši.

Básně a povídky, které tu najdete, se rodily v různých obdobích mého života jednak z mé fantazie, jednak z mých skutečných prožitků – z lásky, radosti, bolesti i z tichých chvil v přírodě se zvířaty nebo s lidmi, kteří mi něco dali. Některé příběhy mohou znít neuvěřitelně, a přesto jsou odrazem mého života. Jiné se zrodily z představ a snů, které jsem si nesl v sobě.

Píšu proto, že slova dokážou dát tvar tomu, co bych jinak nosil jen v sobě. Sdílím je s vámi tak, jak přicházela – někdy něžná a prostá, jindy plná obrazů a hloubky.

Možná zjistíte, že čtete nejen knihu, ale i kus cesty jednoho člověka. A pokud se při tom setkáme – vy a já – pak se mé srdce zaraduje z takového setkání. Možná se z autora stane váš přítel. A možná zjistíte, že tahle kniha je jen začátkem: prvním krokem k dalším příběhům, které čekají, až je budu moci s vámi sdílet.

Pokud v těch slovech najdete kousek sebe, pak bude má touha naplněna.

Jsem básník, poeta a prozaik, romantický člověk s jemnou duší a srdcem plným lásky.

Úklid v srdci i duši

Nezbývá než provést velký úklid

v mém srdci i duši …

Vymést všechen žal i neklid,

jenž nitru mému pramálo sluší.

Do veršů se slova někdy těžce skládají …

nesmím to psaní o koleno lámat …

o verše se básníci občas i hádají …

píši je, když mi začnou v nitru hárat.

Tak musím teď provést úklid

v mém srdci

Když jsme se převlíkli, Petra nám oznámila co, kde budeme dělat a po konci akce má pro nás všechny připravenou hostinu. Pak jsme se rozutekli po zámku, já šel s holkama co nám pomáhali do kostýmů a Pavla zmizela někde ve sklepě s dalšíma. S holkama jsme si hned padli do oka, měli hroznou srandu z toho, že se divím, že nenosí spodní prádlo, Anna mi vysvětlila že ve středověku tanga ani push apky nenosily a hned názorně předvedla svůj luxusní dekolt. Neušlo mi, že jí pěkně stojí bradavky. Aby toho nebylo dost Jana přizvedla sukni a ukázala mi svojí dohladka oholenou kundičku. Obě se dali do smích, když jsem zakopl o vlastní nohy. Anna se přitočila k Janě, rukou jí přejela po kundičce se slovy…nedráždi ho, nebo nevydrží do večera až začne zábava pro nás. Sakra, tohle bude asi zajímavý večer.

Nevím, jak probíhal večer pro místní, já byl jako ve snách, smích…erotické narážky…letmé doteky…lidi jsem ani nevnímal. Pak přišla Petra. Sbalte to je konec a všichni do černý kuchyně. Když jsme se tam sešli všichni hýřili dobrou náladou, s Pavlou jsem se jen pozdravil a už jí kluci táhli do davu, tak jsem si nalil víno a začalo se pařit…když už byl mejdan v plném proudu zjistil jsem, že ve dveřích stojí moc pěkná holka, které jsem si předtím nevšiml, byla nádherná, krásná symetrická tvář, dlouhé rovné vlasy, štíhlá postava, prsa tak akorát velká do ruky, plné rty a oči…zvláštní pohled v očích, který mě úplně ovládl. Když zjistila že jí pozoruju usmála se na mě a já šel k ní. Ahoj já jsem Tomáš, vůbec jsem si tě nevšiml mezi všema. Já jsem Michalela a jsem tu už hodně dlouho, napiješ se semnou? Ten hlas, jakým promluvila byl odzbrojující, tak měkký a okouzlující, měl v sobě nádech cizího města. Ano, rád se s tebou napiju… a vzal jsem pohár který mi nabízela…a napil jsem se…a pak se zastavil

hradní paní

Crrr….crrr….crrr….crrr…. zlato zvoní ti telefon! Já to slyším, ale vidíš že nemůžu, kdo to je?

Volá ti Petra… mám to vzít? Jo klidně, beztak něco potřebuje.

Ahoj Petro, co se děje?... slyším, jak moje žena Pavla telefonuje s mojí kamarádkou Petrou, které občas dělám hodinového manžela po rozvodu s mužem, počítám že potřebuje něco opravit nebo přidělat v bytě…

Jo, dobře, já mu to vyřídím a dáme vědět…zatím ahoj. Co Petra Potřebuje? Zlato, tomu nebudeš věřit… Petra skončila v práci a začala pracovat někde na severu na nějakém zámku jako kastelánka. No to si děláš prdel! Nechce po mě abych tam jezdil dělat! Ne to nechce, ale o víkendu tam dělají Halloween pro místní občany a shání každou volnou ruku na pomoc, tak volala, jestli nechceme přijet a pomoct, sice tam má nějaké šermíře a dobrovolníky ale je to málo. No…popravdě o víkendu nic nemáme a mohla by to bejt celkem sranda, strašit místní občany, když nás neznaj… Co ty na to? Já jsem pro, alespoň vypadneme, jdu jí hned zavolat.

V pátek po práci jsme sedli do auta a vyrazili, natěšený na nový zážitek. Po příjezdu na místo jsme se pozdravily s Petrou a potom co do nás nalila panáka na přivítanou, abychom jí neujeli nám šla ukázat co a jak po nás chce. V jedné obrovské místnosti bylo snad dvacet lidí, hromady tašek a různého, pro nás divného oblečení. Po pozdravu se nám začali věnovat dvě holky, zhruba našeho věku, pěkných postav… a hned na nás šaty dolů a převlíknout… nejsme sice s Pavlou žádné stydlivý povahy…ale tady je fakt moc lidí, holky z toho měli hned srandu a ať se pořádně rozhlídneme. Do prdel…všichni bez ohledu a studu se převlíkali, holka vedle nás si právě sundala podprsenku a já viděl pěkná velká prsa, za ní si kluk sundal kalhoty a trenky, jen tak, penis do davu. Pavla zalapala po dechu…ano byl podstatně větší než můj. Petra si toho všimla a se smíchem… Drobku, schovej to poleno plašíš mi kamarádku! Šéfová, já nikoho neplaším já větrám…smích všech okolo, a pak tak jak byl došel až k Pavle, chytil jí za ruku a políbil se slovy moc mě těší, mě říkají Drobek…Pavla zrudla až za ušima PPPavla, těší mě. Drobku nezlob, to si nech napotom, teď dělej…okřikla ho Petra. Pavla se otočila na mě, Tomáši…Tomáši vnímáš? Jo jasně… (jak můžu vnímat, když dvě holky v rohu stojí nahé, šněrují se do něčeho jako podprsenka a já si můžu prohlídnout jejich kundičky, jedna pěkně oholená a druhá má pěkně upravenou čárku.

Tomáši…obleč se, musíme jít!

Šel pomalu, váhavě. Nebyl si jistý, zda je jeho záměr rozumný, ale nebylo to jen rozhodování, co jeho krok zpomalovalo – tíha věku byla znát v každém pohybu. Přesto mířil k sídlu firmy odhodlaně, jako by v sobě nesl poslední zbytky odvahy, které si nemohl dovolit promarnit. Sousedé, staří manželé, mu poradili, aby sem zašel. Sami měli odtud zapůjčené dvě dívky, které jim pomáhaly s domácností, a on věděl, že právě tady by mohl najít pomoc, po níž už nějaký čas potají toužil.

Jen se mu těžko přiznávalo, že ji hledá. Už z dálky spatřil zářící logo nad branou: krásné dívčí tělo s dokonalou postavou v jemně rozostřeném hologramu, pod ní velkými písmeny nápis A I, a ještě níže menšími slovy PRO VŠECHNY. Z brány právě "vyjíždělo" velké uzavřené nákladní vznášedlo se stejným logem, jen menším a malovaným na bocích. Než k bráně došel, automaticky se za vznášedlem zavřela. Vedle ní pak byla menší branka a dál vedle ní holografická stěna, na níž mohl vidět hologram postupu výroby těch krásných dívek. Chvíli jej tedy sledoval.

Viděl jak se před ním pohybují lidé v bílých hygienických kombinézách. Pracovali tiše a soustředěně. Na stolech ležely vrstvy nanovláken a biovláken, jemně svítily ve světle laboratorních lamp, a v každém pohybu všech pracovníků bylo něco fascinujícího – jakoby tancovali kolem těl, která měla vzniknout a už teď tušila, kým se stanou. Záběr hologramu se náhle změnil. Jako by se nečekaně přesunul do jiné laboratoře.

V několika řadách tu ve stojanech stály nahá dokonalá a krásná těla dívek. Ale jen stála a nic víc. Bez pohybu, bez pohledu, jako zcela mrtvá. Pouze jedna z dívek, ještě ne plně „oživená“, ležela na stole, obklopena paprsky diagnostických senzorů. Její kůže byla hladká, jemná a tak realistická, že by kdokoli přehlédl, že není skutečná – dokud