Trávila u toho téměř celé dny. Nechodil jsem za ní, nechtěl jsem ji rušit. Vstupoval jsem do své ložnice až večer před spaním, když už v ní nebyla, nebo před obědem, když byla v kuchyni a vařila.

Sedávali jsme spolu pouze u jídla, ráno při snídani, u oběda a k večeři. Jinak jsem jí nechával prostor a čas na to, co mi bylo jasné, že potřebuje.

Pak přišel den, kdy mi u snídaně řekla: „Budeš mít na mě chvilku čas?“

„Jistě, pokud něco potřebuješ,“ zněla má odpověď.

„Chci se ti ukázat v šatech, co jsem si ušila, zda mi budou slušet a zda v nich mohu jít třeba do města,“ vysvětlila mi.

„Tak to mě zajímá, rád se na ně podívám,“ odvětil jsem jí.

Když sklidila ze stolu, stále ještě nahá, jak už v tomhle domě začínalo být zvykem a normou, zmizela na schodech v patře. Pak jsem slyšel její kroky, jak se vrací dolů. S velkým balíkem proběhla do mé ložnice a jen mezi dveřmi mě žádala: „Zůstaň tady, hned se ti ukážu.“

Tak jsem dál seděl a čekal.

Pak vyšla ze dveří ložnice a postavila se doprostřed obýváku tak, abych na ni dokonale viděl.

Měla na sobě krásné šaty se vzorem rozkvetlých růží. Poznal jsem hned, že použila látku určenou původně na ložní povlečení. Bylo to pochopitelné, ta na ubrusy by byla moc těžká, neprodyšná a hrubá, z toho by jí nebylo příjemně na kůži.

Ty šaty navíc měly dost odvážný střih. Hluboký výstřih mezi ňadry odhalující i pupík, úplně holá záda a vysoký rozparek na levé straně, odhalující celou levou nohu a levý bok až nad pas. Na první pohled tedy bylo taky poznat, že na těle nemá žádné spodní prádlo.

Při jejím dokonalém těle, jejích proporcích a tvarech teď skutečně vypadala jako modelka na přehlídkovém mole. Byla úchvatně krásná a mě vůbec nezarazila ta odvaha toho modelu, co na sobě měla. Jistě si své krásy byla naprosto vědomá.

Chvíli se jen tak otáčela