„Je mi tam nahoře zima, ten pokoj je studený. Potřebovala bych trochu tepla.“

„Aha,“ zareagoval jsem: „asi došlo teplo v topení, ne?“

„To nevím, ale mě jde o jiné teplo,“ vysvětlila mi smutným hlasem: „můžu aspoň chvíli za tebou?“

„Jasně,“ docvaklo mi to: „pojď, jsem tady,“ a když si ke mně lehla, objal jsem její nahé tělo a vzal do náručí.

Schoulila se mi v něm, přitiskla se svou nahou kůží k mojí. Pak se přitulila ještě těsněji. Cítil jsem, jak se její zadeček vtlačil do mého klína.

Ne, nemilovali jsme se, jen jsme byli v těsném objetí.

„Nevadí ti, že o mně nic nevíš?“ hlesla.

„Ne, ale chceš li mi o sobě něco říct, poslouchám,“ odvětil jsem.

„Jsem vlastně hrozná, můj život venku byl šílený.“

A začala mi o sobě, zprvu ostýchavě, vyprávět.

Mluvila o tom, jak měla často hlad, neměla co jíst, neměla peníze. Často žebrala, sháněla v odpadcích co se dalo. Sbírala v lese za městem bylinky, houby a lesní plody.

Vyprávěla dál, ale najednou se odmlčela.

Viděl jsem, že ještě něco říct chce. Několikrát se nadechla, jako by chtěla pokračovat, ale pokaždé zase sklopila oči.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se tiše.

Přikývla.

„Je. Ale toho se bojím nejvíc. Bojím se, že až ti to řeknu, začneš se na mě dívat jinak.“

„Neboj se,“ řekl jsem tiše. „Můžeš mi říct cokoliv. Nebudu tě soudit. Vím, že máš za sebou těžkej život a že jsi někdy možná musela dělat věci, který bys za jiných okolností nikdy neudělala.“

Chvíli jsem mlčel a pak dodal:

„Ale taky mi nemusíš říkat nic, jestli nechceš. Je to jen na tobě. Jestli ale cítíš, že to potřebuješ dostat ze sebe ven, tak povídej. Poslouchám.“

Chvíli nic neříkala. Jen ležela v mém objetí a hleděla někam do tmy.

„Když mi bylo úplně nejhůř, udělala jsem něco, za co se dodnes stydím,“ začala nakonec.

Znovu se odmlčela.

„Neměla jsem peníze, neměla jsem