Dnes je to přesně tři roky, co navždy odešla moje milovaná žena.😪😟😭

Tentokrát jde jen o přátelství a spolupráci (to tady není možno ve výběru vložit).

S dívkou.... není podmínkou, ale možnost osobního kontaktu pro takovou spolupráci ano.

Mám napsané verše k písni a hledám někoho z okolí, kdo skládá hudbu a měl by chuť je zhudebnit.

Pokud by se tu někdo takový našel, budu rád, když se mi ozve do soukromé zprávy.

Hledám krásnou mladou milenku, která by ale se mnou nesdílela jen něco, ale cokoliv, sex, myšlenky, které bych jí řekl, společné touhy a přání. A hlavně by mi praxí a realitou poskytovala inspiraci k mým povídkám.

Já, vím, jsem náročný.

Ale otázka zní:

"Moc?"

Podívej se na tento wishlist 💝

„Je mi tam nahoře zima, ten pokoj je studený. Potřebovala bych trochu tepla.“

„Aha,“ zareagoval jsem: „asi došlo teplo v topení, ne?“

„To nevím, ale mě jde o jiné teplo,“ vysvětlila mi smutným hlasem: „můžu aspoň chvíli za tebou?“

„Jasně,“ docvaklo mi to: „pojď, jsem tady,“ a když si ke mně lehla, objal jsem její nahé tělo a vzal do náručí.

Schoulila se mi v něm, přitiskla se svou nahou kůží k mojí. Pak se přitulila ještě těsněji. Cítil jsem, jak se její zadeček vtlačil do mého klína.

Ne, nemilovali jsme se, jen jsme byli v těsném objetí.

„Nevadí ti, že o mně nic nevíš?“ hlesla.

„Ne, ale chceš li mi o sobě něco říct, poslouchám,“ odvětil jsem.

„Jsem vlastně hrozná, můj život venku byl šílený.“

A začala mi o sobě, zprvu ostýchavě, vyprávět.

Mluvila o tom, jak měla často hlad, neměla co jíst, neměla peníze. Často žebrala, sháněla v odpadcích co se dalo. Sbírala v lese za městem bylinky, houby a lesní plody.

Vyprávěla dál, ale najednou se odmlčela.

Viděl jsem, že ještě něco říct chce. Několikrát se nadechla, jako by chtěla pokračovat, ale pokaždé zase sklopila oči.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se tiše.

Přikývla.

„Je. Ale toho se bojím nejvíc. Bojím se, že až ti to řeknu, začneš se na mě dívat jinak.“

„Neboj se,“ řekl jsem tiše. „Můžeš mi říct cokoliv. Nebudu tě soudit. Vím, že máš za sebou těžkej život a že jsi někdy možná musela dělat věci, který bys za jiných okolností nikdy neudělala.“

Chvíli jsem mlčel a pak dodal:

„Ale taky mi nemusíš říkat nic, jestli nechceš. Je to jen na tobě. Jestli ale cítíš, že to potřebuješ dostat ze sebe ven, tak povídej. Poslouchám.“

Chvíli nic neříkala. Jen ležela v mém objetí a hleděla někam do tmy.

„Když mi bylo úplně nejhůř, udělala jsem něco, za co se dodnes stydím,“ začala nakonec.

Znovu se odmlčela.

„Neměla jsem peníze, neměla jsem

Pamatujete na mou trilogii „Program lásky, cit, který nikdo nenaprogramoval“?

Hlavně to, jak končila v posledním dílu?

Kdo si ji nepamatuje, nebo ji ještě nezná, pak mohu jen doporučit, si ji přečíst.

Připravuji k ní ještě jedno pokračování.

Kdo ji znáte, víte na co se můžete těšit.

Trávila u toho téměř celé dny. Nechodil jsem za ní, nechtěl jsem ji rušit. Vstupoval jsem do své ložnice až večer před spaním, když už v ní nebyla, nebo před obědem, když byla v kuchyni a vařila.

Sedávali jsme spolu pouze u jídla, ráno při snídani, u oběda a k večeři. Jinak jsem jí nechával prostor a čas na to, co mi bylo jasné, že potřebuje.

Pak přišel den, kdy mi u snídaně řekla: „Budeš mít na mě chvilku čas?“

„Jistě, pokud něco potřebuješ,“ zněla má odpověď.

„Chci se ti ukázat v šatech, co jsem si ušila, zda mi budou slušet a zda v nich mohu jít třeba do města,“ vysvětlila mi.

„Tak to mě zajímá, rád se na ně podívám,“ odvětil jsem jí.

Když sklidila ze stolu, stále ještě nahá, jak už v tomhle domě začínalo být zvykem a normou, zmizela na schodech v patře. Pak jsem slyšel její kroky, jak se vrací dolů. S velkým balíkem proběhla do mé ložnice a jen mezi dveřmi mě žádala: „Zůstaň tady, hned se ti ukážu.“

Tak jsem dál seděl a čekal.

Pak vyšla ze dveří ložnice a postavila se doprostřed obýváku tak, abych na ni dokonale viděl.

Měla na sobě krásné šaty se vzorem rozkvetlých růží. Poznal jsem hned, že použila látku určenou původně na ložní povlečení. Bylo to pochopitelné, ta na ubrusy by byla moc těžká, neprodyšná a hrubá, z toho by jí nebylo příjemně na kůži.

Ty šaty navíc měly dost odvážný střih. Hluboký výstřih mezi ňadry odhalující i pupík, úplně holá záda a vysoký rozparek na levé straně, odhalující celou levou nohu a levý bok až nad pas. Na první pohled tedy bylo taky poznat, že na těle nemá žádné spodní prádlo.

Při jejím dokonalém těle, jejích proporcích a tvarech teď skutečně vypadala jako modelka na přehlídkovém mole. Byla úchvatně krásná a mě vůbec nezarazila ta odvaha toho modelu, co na sobě měla. Jistě si své krásy byla naprosto vědomá.

Chvíli se jen tak otáčela

„Díky, odvětil jsem a hned začal vysvětlovat, co bude dál: „Až si něco na sebe ušiješ, zajdeme pro ty tvé papíry, budeš je potřebovat. A taky je třeba najít toho tvého ,Edu´, potřebuji mu vysvětlit, že se musí vrátit do života. Jen se obávám, že se mnou nebude chtít mluvit.“

„Pro Edu? A co mu chceš?“ zeptala se.

„Mám pro něj taky práci.“

„S tím nepočítej, on do žádné fabriky nepůjde, na to ho dobře znám,“ řekla smutně.

„Nemusí, ale v horách na severu polesnýmu chybí hajnej,“ odvětil jsem.

„Fakt?“ vyhrkla: „Jak to víš?“

„Je to můj starý přítel už od dětství. Já je tam v těch horách prožil. Už tehdy jsme byli kamarádi. Volal jsem mu. On jeho případ dokonce zná, není to Eda, ale Jan. Pochází z podkrkonoší. Tu hájovnu, kde bude dál žít a sloužit, má domluvenou.“

„Ty bláho, si dobrej, tohle jsem nečekala. Dík ti za Edu předem,“ vydechla.

„Ještě není za co, jen mi s ním budeš muset pomoct jej přesvědčit.“

„Jasně, Eda na mě dá. Ví, že jsem mu hodně pomáhala, věří mi. Tohle můžeš nechat na mě,“ oddechlo se jí.

Po jídle jsem ji provedl domem.

Vyšli jsme do patra, kde byly původní pokoje pro hosty zájezdního hostince. Vlastně kdysi sloužil nejen jako hospoda, ale taky něco jako penzion, jen se v té době tomu říkávalo ,zájezdní hostinec´ a mě se to staré označení zamlouvalo víc, jak moderní slovo ,penzion´.

Řekl jsem jí, že si může v jednom z nich, kde ještě zůstala postel s madracemi, zařídit svůj vlastní pokoj, stačí si opravit peřinu a polštář, vyprat některé to staré povlečení z kumbálu pod schody, vybavit si i vedlejší pokoj pro své potřeby a má bydlení hotové.

„A kde jsou postele z těch dalších pokojů?“ zeptala se.

„Rozmontované,“ vysvětloval jsem jí: „materiál jsem použil na nábytek, co mám v obýváku a své ložnici. Jak jsi už poznala, obývák mám z bývalého lokálu a ložnici z bývalého salonku.“

„Ano, to už vím,“ odpověděla mi s klidem.

Několik dalších dní sedávala v mé ložnici, mezi tím, co jsem seděl v obýváku. Slýchával jsem jen vrkot šicího stroje. Bylo mi jasné, že si šije oblečení a asi též povlečení na svou postel.