Seděl jsem v redakci u počítače a dokončoval korekce několika článků, které jsem připravoval k vydání, když mi vyskočilo upozornění na příchozí mail. Kliknul jsem na něj a překvapeně se zahleděl na odesílatele. Byla to oficiální pozvánka přímo od prestižní módní agentury. Samotná návrhářka, která byla v módním světě známá svými odvážnými vizemi, mě osobně zvala na jejich chystanou přehlídku. Stálo tam, že by si nesmírně přáli, abych pro ně udělal kompletní reportáž, včetně exkluzivních reportážních fotografií.

Můj stůl v redakci a mé kolegyně stály hned vedle sebe. Pootočil jsem tedy svůj monitor směrem k ní a s úsměvem jsem na ni zavolal: „Naty, koukni, co mi přišlo. Šla bys do té reportáže se mnou?“

Natálka se naklonila k mé obrazovce, soustředěně si mail přečetla a pak se na mě tázavě podívala. „A jak by sis to představoval? Jak to myslíš, jít do toho s tebou?“

„Jednoduše. . .“ odpověděl jsem jí a podíval se jí do očí. „Já budu fotit a ty k tomu budeš psát poznámky, nebo rovnou text reportáže. Vždyť už jsme to takhle dělali mnohokrát a ty to prostě perfektně umíš,“ dodal jsem něžně. Podívala se na mě, pak znovu otočila pohled na můj monitor a zvědavě prohodila: „Ale co je to vlastně za přehlídku? Jaké šaty ta agentura od té návrhářky chce předvést? Víš o tom něco víc?“

„Ano, mohu ti to ukázat, v mailu jsou přílohy s těmi návrhy,“ odpověděl jsem a hned jsem rozklikl složku s přílohami.

Na obrazovce se objevily nádherné malované obrázky přímo od návrhářky, na nichž bylo několik těch nejzajímavějších modelů detailně vidět. Natálka vstala ze své židle, stoupla si za mě a dlaněmi se mi opřela o ramena. Přes moji hlavu se naklonila k monitoru, chvíli si prohlížela skici a pak s úžasem vydechla: „Páni. . . To jsou sice krásné, ale neuvěřitelně odvážné modely. Mám obavy