Erotické povídky a příběhy

„Je mi tam nahoře zima, ten pokoj je studený. Potřebovala bych trochu tepla.“

„Aha,“ zareagoval jsem: „asi došlo teplo v topení, ne?“

„To nevím, ale mě jde o jiné teplo,“ vysvětlila mi smutným hlasem: „můžu aspoň chvíli za tebou?“

„Jasně,“ docvaklo mi to: „pojď, jsem tady,“ a když si ke mně lehla, objal jsem její nahé tělo a vzal do náručí.

Schoulila se mi v něm, přitiskla se svou nahou kůží k mojí. Pak se přitulila ještě těsněji. Cítil jsem, jak se její zadeček vtlačil do mého klína.

Ne, nemilovali jsme se, jen jsme byli v těsném objetí.

„Nevadí ti, že o mně nic nevíš?“ hlesla.

„Ne, ale chceš li mi o sobě něco říct, poslouchám,“ odvětil jsem.

„Jsem vlastně hrozná, můj život venku byl šílený.“

A začala mi o sobě, zprvu ostýchavě, vyprávět.

Mluvila o tom, jak měla často hlad, neměla co jíst, neměla peníze. Často žebrala, sháněla v odpadcích co se dalo. Sbírala v lese za městem bylinky, houby a lesní plody.

Vyprávěla dál, ale najednou se odmlčela.

Viděl jsem, že ještě něco říct chce. Několikrát se nadechla, jako by chtěla pokračovat, ale pokaždé zase sklopila oči.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se tiše.

Přikývla.

„Je. Ale toho se bojím nejvíc. Bojím se, že až ti to řeknu, začneš se na mě dívat jinak.“

„Neboj se,“ řekl jsem tiše. „Můžeš mi říct cokoliv. Nebudu tě soudit. Vím, že máš za sebou těžkej život a že jsi někdy možná musela dělat věci, který bys za jiných okolností nikdy neudělala.“

Chvíli jsem mlčel a pak dodal:

„Ale taky mi nemusíš říkat nic, jestli nechceš. Je to jen na tobě. Jestli ale cítíš, že to potřebuješ dostat ze sebe ven, tak povídej. Poslouchám.“

Chvíli nic neříkala. Jen ležela v mém objetí a hleděla někam do tmy.

„Když mi bylo úplně nejhůř, udělala jsem něco, za co se dodnes stydím,“ začala nakonec.

Znovu se odmlčela.

„Neměla jsem peníze, neměla jsem

Trávila u toho téměř celé dny. Nechodil jsem za ní, nechtěl jsem ji rušit. Vstupoval jsem do své ložnice až večer před spaním, když už v ní nebyla, nebo před obědem, když byla v kuchyni a vařila.

Sedávali jsme spolu pouze u jídla, ráno při snídani, u oběda a k večeři. Jinak jsem jí nechával prostor a čas na to, co mi bylo jasné, že potřebuje.

Pak přišel den, kdy mi u snídaně řekla: „Budeš mít na mě chvilku čas?“

„Jistě, pokud něco potřebuješ,“ zněla má odpověď.

„Chci se ti ukázat v šatech, co jsem si ušila, zda mi budou slušet a zda v nich mohu jít třeba do města,“ vysvětlila mi.

„Tak to mě zajímá, rád se na ně podívám,“ odvětil jsem jí.

Když sklidila ze stolu, stále ještě nahá, jak už v tomhle domě začínalo být zvykem a normou, zmizela na schodech v patře. Pak jsem slyšel její kroky, jak se vrací dolů. S velkým balíkem proběhla do mé ložnice a jen mezi dveřmi mě žádala: „Zůstaň tady, hned se ti ukážu.“

Tak jsem dál seděl a čekal.

Pak vyšla ze dveří ložnice a postavila se doprostřed obýváku tak, abych na ni dokonale viděl.

Měla na sobě krásné šaty se vzorem rozkvetlých růží. Poznal jsem hned, že použila látku určenou původně na ložní povlečení. Bylo to pochopitelné, ta na ubrusy by byla moc těžká, neprodyšná a hrubá, z toho by jí nebylo příjemně na kůži.

Ty šaty navíc měly dost odvážný střih. Hluboký výstřih mezi ňadry odhalující i pupík, úplně holá záda a vysoký rozparek na levé straně, odhalující celou levou nohu a levý bok až nad pas. Na první pohled tedy bylo taky poznat, že na těle nemá žádné spodní prádlo.

Při jejím dokonalém těle, jejích proporcích a tvarech teď skutečně vypadala jako modelka na přehlídkovém mole. Byla úchvatně krásná a mě vůbec nezarazila ta odvaha toho modelu, co na sobě měla. Jistě si své krásy byla naprosto vědomá.

Chvíli se jen tak otáčela

„Díky, odvětil jsem a hned začal vysvětlovat, co bude dál: „Až si něco na sebe ušiješ, zajdeme pro ty tvé papíry, budeš je potřebovat. A taky je třeba najít toho tvého ,Edu´, potřebuji mu vysvětlit, že se musí vrátit do života. Jen se obávám, že se mnou nebude chtít mluvit.“

„Pro Edu? A co mu chceš?“ zeptala se.

„Mám pro něj taky práci.“

„S tím nepočítej, on do žádné fabriky nepůjde, na to ho dobře znám,“ řekla smutně.

„Nemusí, ale v horách na severu polesnýmu chybí hajnej,“ odvětil jsem.

„Fakt?“ vyhrkla: „Jak to víš?“

„Je to můj starý přítel už od dětství. Já je tam v těch horách prožil. Už tehdy jsme byli kamarádi. Volal jsem mu. On jeho případ dokonce zná, není to Eda, ale Jan. Pochází z podkrkonoší. Tu hájovnu, kde bude dál žít a sloužit, má domluvenou.“

„Ty bláho, si dobrej, tohle jsem nečekala. Dík ti za Edu předem,“ vydechla.

„Ještě není za co, jen mi s ním budeš muset pomoct jej přesvědčit.“

„Jasně, Eda na mě dá. Ví, že jsem mu hodně pomáhala, věří mi. Tohle můžeš nechat na mě,“ oddechlo se jí.

Po jídle jsem ji provedl domem.

Vyšli jsme do patra, kde byly původní pokoje pro hosty zájezdního hostince. Vlastně kdysi sloužil nejen jako hospoda, ale taky něco jako penzion, jen se v té době tomu říkávalo ,zájezdní hostinec´ a mě se to staré označení zamlouvalo víc, jak moderní slovo ,penzion´.

Řekl jsem jí, že si může v jednom z nich, kde ještě zůstala postel s madracemi, zařídit svůj vlastní pokoj, stačí si opravit peřinu a polštář, vyprat některé to staré povlečení z kumbálu pod schody, vybavit si i vedlejší pokoj pro své potřeby a má bydlení hotové.

„A kde jsou postele z těch dalších pokojů?“ zeptala se.

„Rozmontované,“ vysvětloval jsem jí: „materiál jsem použil na nábytek, co mám v obýváku a své ložnici. Jak jsi už poznala, obývák mám z bývalého lokálu a ložnici z bývalého salonku.“

„Ano, to už vím,“ odpověděla mi s klidem.

Několik dalších dní sedávala v mé ložnici, mezi tím, co jsem seděl v obýváku. Slýchával jsem jen vrkot šicího stroje. Bylo mi jasné, že si šije oblečení a asi též povlečení na svou postel.

„Promiň…“ hlesl jsem, sotva jsem se zmohl na to slovo.

„To nic,“ smála se.

„Proč…?“ nedopověděl jsem v úžasu, ale ona se jen smála.

„Nechci ti ten župan zašpinit, míchám tu těsto, chci ti upéct poctivý domácí chleba. Byl by celý od mouky a mastnoty,“ odvětila mi s klidem.

„Chleba?“ zmohl jsem se pouze na otázku.

„Ano. A pak ještě uvařím kuřecí polévku, našla jsem tu v mražáku drůbeží maso a droby,“ hlásila mi klidně, jako by se nic nedělo a přitom se otočila ke mně, zcela beze studu, jako by byla oblečená, nebo, jako bych tu ani nebyl.

„Asi jsem ti zničila holítko,“ říkala mi nadšeným omluvným hlasem: „ale musela jsem ten prales ze sebe shodit,“ dořekla a prstem od mouky si ukazovala na hladce vyholený klín.

Hleděl jsem na ni s úžasem. Na její krásné a dokonale stavěné mladé tělo. Její ňadra se tyčila před hrudí, krásné, tvrdé bradavky zdobily jejich vrcholy. Boky a štíhlý pas dávaly tvarům jejího těla dokonalou siluetu, hladké, téměř rovné bříško zdůrazňovalo tělo, jako modelky.

Teď, když už na sobě neměla ten špinavý a potrhaný kabát, to ušmudlané tryko a ty potrhané kalhoty, vypadala, jako by omládla o dobrých třicet let.

„To nevadí,“ řekl jsem jí v klidu: „hlavně, že je ti dobře. A co to tvé oblečení?“

„Kabát můžu rovnou vyhodit, ten se v pračce úplně rozpadl. Triko skoro taky, je samá díra, když bych v něm vyšla ven na ulici, bylo by to, jako bych byla skoro nahá. A kalhoty? Ty se mi srazily, asi je už ani na sebe neobleču. Vlastně mi nezbylo nic na sebe.“

„Tak ti budu muset asi něco dát, ale je to mužské oblečení. Umíš šít na stroji?“ ptal jsem se jí.

„Umím, proč?“ zeptala se krátce.

„Mám v ložnici šicí stroj a v kumbále pod schody v regálu nějaké látky, co tu zbyly z doby, kdy to ještě byla zájezdní hospoda. Nejspíš to mělo být na ubrusy na stoly a na záclony je tam

"Co chceš?" ozval se mi za zády hrubý hlas.

Zněl uraženě, tvrdě, jako když se na vás někdo naštvaně oboří.

Lidé v celém bistru ztichli. Hluk předešlých hovorů zmlkl.

Pozvedl jsem hlavu. Viděl jsem, jak na mě všichni koukají.

Otočil jsem se a spatřil za zády muže, sotva stojícího na nohou.

Bylo vidět, že téměř neudrží stabilitu.

Byl špinavý, otrhaný kabát mu sotva držel po hromadě.

"Dáš hostům pokoj ty ožralá opice?" ozval se hlas číšníka.

V tu chvíli se muž zapotácel, jak se k číšníkovi chtěl otočit.

Zachytil jsem jej, aby neupadl.

Všichni kolem na mě hleděli jako na blázna.

Ten bezdomovec mě před chvílí málem napadl a teď jej podpírám. To nechápali.

Otočil se ke mně se slovy: "Neopruzuj, já ven trefím sám."

V tu chvíli jsem ucítil alkohol v jeho dechu.

"V pořádku," odpověděl jsem mu.

Když vyšel ven, ztratil se hned za prvním rohem ulice.

Vstal jsem, zaplatil svou kávu a vyšel taky. Mé kroky vedly směrem, kam jsem jej viděl odcházet.

Uviděl jsem jej uprostřed křižovatky, jak tam stál na svých chabých nohou a rozhazoval rukama, když těsně kolem něj projelo několik aut.

Nějaká žena na něj křičela, neslyšel jsem přesně co, možná na něj volala jeho jménem.

Když on pak prošel na opačnou stranu, než jsem stál já, zmizel mi z dohledu v davu ulice.

Ta žena šla na chodník zrovna tam, co jsem stál.

"Vy jej znáte?" zastavil jsem ji otázkou.

„A co má být,“ reagovala popudlivě. Už se obracela k odchodu, když jsem jí odpovídal.

„Nic, jen se ptám, chtěl jsem o něm aspoň něco vědět.“

„Jste policajt, nebo snad od sociálky?“ odbyla mě otázkou.

„Ne, nejsem.“

„Tak od novin? S tím vám nepomůžu,“ odsekla mi: „Já se s novináři nebavím.“

Otočila se ke mně zády a zamířila k městskému parku.

Díval jsem se za ní zklamaný, že se mnou mluvit prostě odmítá.

Zastavila se.

Obrátila se ke mně a dívala

U prvních dvou dílů jsem se dozvěděl o hodně víc.

Tady ten třetí asi nikdo moc nečet.

Škoda. Asi se už tak moc nelíbil.

Přitom jsem se do něj snažil vpašovat jednu důležitou myšlenku.

Našli jste ji?

Po mnoho tisíc let byla nahota, i sex párů, opěvována v písních, poezii a próze, popisována v erotických románech a dalších textech.

  Byla vyobrazována na obrazech a sochách, velmi slavných malířů a sochařů, ztvárňována na fotografiích věhlasných fotografů.

  Mnohdy tím byla veřejnost šokována, ale ne pohoršována, neboť to vše bylo považováno za umění.

  Teprve v posledních dvou stoletích se to vše začalo považovat nikoliv za umění, ale za pornografii. Myšlení lidí se změnilo. Už to vše není jako umění vnímáno.

  A to je velice špatné. Lidstvo už nemá k umění správný vztah, neumí hledat citlivost myšlenek, které k takovému umění kdysi jejich tvůrce vedlo. Lidé přestali vidět taková díla ze správného úhlu pohledu.

  Já osobně s takovým postojem nesouhlasím.

  Jsem tvůrce podobného umění, jsem básník, poeta a prozaik, jsem autor podobného románu, jsem ten, kdo tvoří a hledá svobodu ke své tvorbě.

  Chci psát svobodně, nebýt omezen tím, že lidé přestali umění tvořené psaným slovem vnímat a poznávat.

Ozvalo se tiché a nesmělé klepání na dveře.

„Dále“ zvolala Maeliana.

Dveře se otevřely pomalu, s jemným vrznutím a v nich se objevila ta, která laboratoř opouštěla tajně jednu nedávnou noc.

„Aliseo, kde se tu bereš?“ divila se Maeliana.

Alisea na ni hleděla smutným pohledem.

Maeliana se jí začala vyptávat co se děje, tak jí Alisea podrobně vysvětlovala, proč vlastně přišla.

„Takže… on si přeje dítě?“ zeptala se po tom vyprávění Maeliana tiše, když Alisea usedla na okraj chladného kovového stolu. Její oči se leskly zvláštní směsí rozpaků a odhodlání. „Ano,“ přikývla Alisea, „říkal mi, že je to něco, co už ani nedoufá prožít. Ale když o tom mluvil… cítila jsem, že je to pro něj víc než sen. Jsem do něj skutečně zamilovaná, proto bych mu ten jeho sen ráda splnila.“

Programátorka se k ní přiblížila a jemně ji vzala za ruku. „Pak uděláme všechno pro to, aby ten sen mohl být skutečností. Ale musím tě připravit — čekají tě změny. Budeš jiná, než jsi byla. A bude to vyžadovat, abys na chvíli spala.“

Alisea naklonila hlavu, zvědavá a klidná. „Budu to cítit?“

„Ne,“ usmála se Maeliana měkce. „Nebude to bolet. Jen na okamžik ztratíš vědomí. A až se probudíš, budeš mít v sobě to, co dosud chybělo. Dělohu, vaječníky… schopnost zplodit a nést život. A také mléčné žlázy, abys jednou mohla své dítě živit. Budeš schopná být matkou.“

V Aliseiných očích se zaleskl zvláštní třpyt. „Matkou…“ zopakovala tichounce, jako by to slovo zkoušela poprvé. „Až se probudím, budu mu schopná dát dítě?“

„Ano,“ přikývla Maeliana. „Ale až se probudíš, možná nebudeš všemu rozumět. Budu ti muset ukázat, co je v tobě nové. Budu ti to vysvětlovat krok za krokem. Ale věř mi, tvé tělo to dokáže.“

Alisea natáhla ruku a položila ji Maelianě na tvář. „Děkuju. Pro něj… a i pro sebe. Protože vím, že tím

Šli jsme spolu úzkými ulicemi města, ruku v ruce. Slunce hřálo a kamenné chodníky voněly létem. Larien kráčela vedle mě s lehkostí a jistotou, jako by jí patřily pohledy všech, kdo nás míjeli. Lidé se zastavovali, otáčeli za námi, někteří se usmívali, jiní jen zůstávali stát a sledovali, jak její dlouhé, pevné nohy vykračují zpod lehkých vlnících se šatů na nahém těle, které se při každém kroku rozevíraly, odhalujíc víc, než by kdo čekal.

Larien s vědomím jejich pohledů si rozepla i těch pár knoflíčků a nechala šaty viset z ramenou na tenkých ramínkách s vepředu naprosto odhaleným nahým tělem.

Pohledy sklouzávaly ze mne na ni – a tam se zdržely. Muži i ženy si prohlíželi její postavu, její sebevědomou chůzi, a Larien jejich pohledy přijímala s vědomím tiché provokace. Někdo jen tiše obdivně hvízdl, jiný se usmál, někdo si vyměnil krátký pohled se mnou – takový ten, ve kterém je obdiv i závist.

Larien mi šeptla: „Vidíš to? Jak se na nás dívají?“ a její ruka se na okamžik dotkla mého stehna. Věděl jsem, že ji to baví.

Cítil jsem na sobě zvědavé i obdivné pohledy mužů, ale i žen. Někteří muži si mezi sebou něco šeptali a jejich pohled jasně říkal: „Jak tenhle chlap sakra k takový holce přišel?“ A možná v tom nebyl jen obdiv, ale i špetka závisti.

Když jsme opustili poslední uličku a ocitli se na pěší cestě vedoucí k vodě, Larien se na mě usmála tím svým zvláštním způsobem — směs něhy a výzvy. Ruku v ruce jsme došli až k travnatému břehu rybníka. Odtud už nebylo kam spěchat. Sedli jsme si do stínu vrby a dívali se na hladinu, která se třpytila v odrazech slunce.

Larien si rozevřela lem svých šatů, až se látka shrnula stranou jejích boků. Nebyl to náhlý, prudký pohyb — spíš plynulé, vědomé gesto. Lidé na nedaleké cestě, kteří šli kolem, zpomalili krok. Dva mladí muži